Ačkoliv jsem se regresní terapie bála a myslela jsem si naivně, že nemám skrze ni co řešit, přesto mě má zvědavost táhla si ji vyzkoušet. Nedovedla jsem si představit, jak to může probíhat. A tak jsem neváhala a objednala jsem se.
... Vypráví svůj příběh Michaela Ankara
Hned při příchodu do terapeutické ordinace na mě zapůsobila klidná atmosféra a sympatický terapeut. Usadili jsme se pohodlně do křesel, byl mi nabídnut čaj a voda a dali jsme se do řeči. Po naší rozmluvě jsem se přesunula na úžasné terapeutické lehátko, které mě doslova „vcuclo“ do sebe. :-D
Terapeut mě uvedl skrze meditaci pomalu a příjemně do velmi hlubokého stavu. Vše kolem sebe jsem plně vnímala. Prošla jsem všemi kroky, kterými mě navedl, až jsem se dostala k veliké bráně,kterou jsem musela projít.
Po průchodu branou se chvíli nic nedělo. A najednou se z toho ničeho začaly vynořovat obrazy. Před terapií jsem měla obavy, abych nebyla mužem. První, co jsem uviděla, byly velmi špinavé a zabahněné nohy. 😁 A šlo to ještě více, nohy se zvětšovaly a mně začalo pomalu docházet, že to nejsou rozhodně ženské nohy.
Mé první udivení: "Jéžiš já jsem chlap. 😁"
Chtělo se mi hodně smát, ale má zvědavost pokračovat byla silnější. Můj pohled směřoval od nohou nahoru, přes staré ošuntělé a roztrhané kraťasy, bílé volné triko, až po hlavu. Má pleť byla tak krásně čistá, jemná a jasná. Vlasy byly špinavý blond a krátké. Ve chvíli, kdy se mi obraz spojil dohromady a já ho mohla pozřít celý, říkám si sakra, ja jsem fakt kolík.
Přes navádění terapeuta jsme se posunuli o pár let dříve, kde jsem viděla umřít svou tehdejší maminku. Bála jsem se, že něco takového uvidím, ale v tom hlubokém stavu, ve kterém jsem se nacházela, jsem vše přijímala tak, jak nám to život nadělil.
Dále jsme se přesunuli do pozdějšího věku, kde jsem se objevila na černém koni a hleděla jsem ke hvězdám. Od tamtud na mě koukal anděl jako z kreslené pohádky. Byla to žena a pořád na mě něco ukazovala. Chtěli jsme pokračovat dále, ale nedalo se od ní odtrhnout.
Dostala jsem otázku: "Kdo je ten anděl?"
Nedokázala jsem si odpovědět do chvíle, než se mě terapeut optal, zda je to má maminka? V tu chvíli, jsem ucítila uvnitř své hrudi obrovský žár. Bylo to tak silné, že jsem myslela, zda mi nehoří hrudník. Bylo to, jako by do mě někdo vložil obrovskou ohnivou kouli, která má několik set stupňů. Začala jsem hodně plakat, měla jsem neuvěřitelnou potřebu dostat to ze sebe všechno ven. Vzhledem k tomu, že to bylo opravdu hodně silné, neměla jsem sílu pokračovat dále a museli jsme terapii ukončit.
Když jsem se probrala z hlubokého stavu, mé sezení tím neskončilo a terapeut se mnou ještě jednou vše prošel. Přišli jsme na vnitřní blok sebelásky. Byla jsem z toho dosti překvapená a chvíli mi trvalo, než jsem si to v té své hlavě přebrala, ale i přesto jsem byla ráda, že jsem toto sezení podstoupila a vím, na čem mám na sobě dále pracovat. Tímto zážitkem bych chtěla podpořit všechny, kteří mají z těchto sezení obavy a váhají nad nimi. I když vidíte něco, co se vám nemusí úplně líbit, pomůže vám to pochopit určité životní situace, kterými právě procházíte. Jakmile pochopíte, vše kolem vás se začne pomalu uklidňovat bez sebevětší fyzické námahy a vy začnete zase volně dýchat. Je to neuvěřitelně krásný pocit.
Při některých regresních terapiích se vracíme do významných historických období, jako tomu bylo například s paní Natálií, která se ocitla v průběhu druhé světové války. Prožili jsme si velmi těžký život Židů.
Byla jsem poprvé na regresní terapii a musím říct, že jsem zpočátku cítila trému. Tento zážitek mi otevřel oči a srdce k novým možnostem a hlubšímu porozumění sebe sama i druhých. Jsem vděčná, že jsem překonala svůj strach...
Tři roky po pádu dvojčat v New Yorku, v roce 2004, se narodil chlapec jménem Cade. Už od útlého dětství měl děsivé noční můry. Nacházel se v nich ve vysoké budově a vždy přitom křičel, že padá. Chlapec také trpěl panickým strachem z letadel a vysokých budov. Rodiče byli šokováni, když jim, začal vyprávět podrobnosti o svém životě v New Yorku, kde pracoval ve vysoké budově s výhledem na Sochu svobody, a o tragédii, která tuto budovu postihla. Pátrání po jeho vzpomínkách vedlo k objevu spojení s oběťmi teroristických útoků z 11. září 2001.
Chlapec William od svých čtyř let všude kreslil loď se čtyřmi komíny a trpěl nočními můrami o potápějících se lodích. Tyto noční můry se opakovaly až do dospělosti, proto se William rozhodl vyhledat pomoc prostřednictvím regresní terapie, kde odhalil šokující pravdu o svém minulém životě...