Jessicu už od dětství trápila bolest v levém koleni. Neustále opakovala své mamince Kim, že se jí s ním stalo něco hrozného. Kim si původně myslela, že si dcera zranila koleno na tělocviku, ale při pohledu na něj nenašla nic neobvyklého. Lékař potvrdil, že koleno je v pořádku. Holčička postupem času začala trpět děsivými nočními můrami. Po probuzení se často utíkala za mamkou do postele a opakovala:
"Byla jsem někým jiným a nebyl to jen sen."
Jednoho dne se Jessica svěřila své mamince s podrobnostmi o těchto snech. Popsala, že ve snu nosí vysoké kožené boty a kráčí nějakým polem, obklopeným kopci. Věděla, že se nachází v Anglii a viděla tam lidi, kteří mezi sebou bojovali. Vzpomněla si i na výbuch, při kterém ji střelili do nohy a ona zemřela. Pamatovala si také to, že tam bylo bojiště a datum 23. října 1642.
Její maminku tato slova šokovala a zjistila, že se skutečně podobná událost odehrála. Šlo o bitvu u Edgehillu, která se konala 23. října 1642 a byla první bitvou anglické občanské války. Tento čtyřletý konflikt si vyžádal životy 1000 mužů a dalších 3000 bylo zraněno.
Bitva u Edgehill
Maminka našla obrázek této bitvy, vytiskla ho a ukázala své dceři. Jessica okamžitě reagovala slovy, že to místo poznává a byla tam.
Robert Birdie
Kim chtěla zjistit další informace o bitvě a při pátrání narazila na jméno Robert Birdie, který byl anglický šlechtic a voják. Zajímavé na tom bylo to, že Robert byl při výbuchu na bojišti, přičemž ho střelili do nohy a zemřel 24. října 1642.
Jessica v současnosti
Dnes již devatenáctiletá Jessica byla šokována informacemi, které Kim našla a všechny se shodovaly s jejími vzpomínkami z minulého života.
Chtěl jsem dodržet předsevzetí, být velký mužem za každou cenu. Být podporou pro rodinu. Firmy expandovaly a potřebovaly nutně mou aktivní mysl. Potřebovaly vytvořit novou strategii a zároveň obstarat již zaběhnutý chod. Rodina měla stále složitější život, s nejbližšími přáteli jsme si již nedokázali pomoci, protože oni řešili to samé. Naopak další přátelé chodili a chtěli také pomoci.
Nějak na mě vykukují samé nepříjemnosti, ale ze všech koutů. Se všemi, ale úplně se všemi, děti, příbuzný, šéfová, všechny rádoby kamarádky, jsem v nepohodě. A pořád stejný žánr. A tak nevím, co mi to má říct a co mám změnit. Jsem již několik měsíců uzavřená a nejde mi o ničem s nikým mluvit, a když už, tak se to zvrhne v osočování a ukazování prstem, kdo je vinný.
Můžeme s maminkou rozmlouvat velmi reálně - je to tatáž bytost, kterou znáte, jen nemá své fyzické tělo.
Příběhy lidí, kteří prožili klinickou smrt, jsou na internetu tisíce a fascinují nejen laickou, ale také vědeckou společnost. Těm stejným lidem řekněte, že astrálně cestujete a reakce bude… No asi si to všichni dokážeme představit.