Malý chlapec Cameron Macaulay, začal už ve dvou letech svým rodičů vyprávět o tom, jaký měl život na ostrově Barra. Jeho rodiče toto přehlíželi a brali to jako typické vymýšlení dítěte, které o tomto ostrově prostě jen někde slyšelo. Chlapcovo vyprávění začalo zacházet do děsivých detailů, protože dokázal popsat svůj dům, okolní pláže a dokonce i svého oblíbeného černobílého psa. Pamatoval si celou svou rodinu a věděl, že jeho otec, který se údajně jmenoval Shane Robertson, zemřel při autonehodě.
Chlapec Cameron Macaulay
Jednoho dne se chlapcova máma Norma dozvěděla, že filmová společnost právě hledá lidi se vzpomínkami na předchozí život. Rozhodla se je oslovit a o pár týdnů se už společně vydali na ostrov Barra pátrat po chlapcově minulém životě.
Ostrov Barra
Když vystoupil Cameron z letadla začal mávat rukama.
"Vrátil jsem se! Jsem zpátky!"
jásal. V Barra na pláži vše bylo přesně tak, jak to chlapec mockrát popsal. Místní historik jim řekl, že Robertsonovi tu kdysi žili. Opatřil adresu a kontakt na současné majitele. Když vstoupili na pozemek domu, bylo vidět, že má Cameron opravdovou radost. Dům měl tři záchody a tajný vchod na zahradu, přesně jak vždy popisoval.
Po návštěvě ostrova Barra Cameron našel určitý klid. Jeho vzpomínky na minulý život se staly méně intenzivními a postupně se začal více soustředit na svůj současný život v Glasgow.
Chlapec William od svých čtyř let všude kreslil loď se čtyřmi komíny a trpěl nočními můrami o potápějících se lodích. Tyto noční můry se opakovaly až do dospělosti, proto se William rozhodl vyhledat pomoc prostřednictvím regresní terapie, kde odhalil šokující pravdu o svém minulém životě...
Příběhy lidí, kteří prožili klinickou smrt, jsou na internetu tisíce a fascinují nejen laickou, ale také vědeckou společnost. Těm stejným lidem řekněte, že astrálně cestujete a reakce bude… No asi si to všichni dokážeme představit.
Příjemný hluboký regresní zážitek nás dovádí k většímu porozumění podstatě vlastního života. Takové porozumění je významným krokem, který je doprovázen pozitivními změnami ve stávajícím životě: lepším fyzickým i emocionálním zdravím, vyrovnanějšími vztahy, větší spokojeností a radostí.
Malá Suzanne Ghanem od svých dvou let tvrdila rodičům, že se nejmenuje Suzanne, ale Hanan. Děvčátko si často hrávalo na to, že někomu telefonuje, a vždy při tom říkala slova: „Ahoj Leila." Když jí byly čtyři roky, začala vyprávět o tom, že jedna z jejích dcer se jmenuje Leila a její manžel se jmenuje Farouk. Také vyprávěla, že její minulý život se odehrál v blízkém městě. Zvláštní bylo i to, že si Suzanne zvykla zapisovat na papír nějaké telefonní číslo a recitovala báseň, kterou se nikdy předtím neučila. A to byl teprve začátek.